Mnoho lidí se ptá, proč by měli chodit na spinning, když tam budou jen hloupě šlapat proti zdi. Pak zkusí jednu hodinu a zjistí,že musí chodit dál, protože to není žádné bezduché šlapání a tenhle sport je baví. Ani já nejsem v tomto směru výjimkou.

Jako klientka jsem navštívila hodiny řady různých instruktorů. Některé se mi líbily hodně, některé méně, některé mne spíše otrávily. Ale všechny byly přínosem. Donutily mne přemýšlet nad tím, co bych jako instruktorka na svých hodinách udělala stejně a čeho bych se naopak snažila vyvarovat. Pokusila jsem se své pozitivní i negativní zkušenosti shrnout a uvádím je na tomto místě. Vůbec nečekám, že se mnou budou všichni souhlasit. Jde pouze o můj subjektivní názor vycházející z vnitřních pocitů doplněných získanými zkušenostmi a vědomostmi. Doufám však, že tento pohled z řad klientů bude i pro profesionální instruktory inspirací, podnětem k zamyšlení a třeba i popudem ke zdokonalení úrovně jejich hodin. A snad bude i zábavnějším čtením, než kdybych na tomto místě odcitovala vybrané pasáže ze skript.



Co se mi na hodinách líbilo



Osobní představení se

Povinností každého instruktora je na začátku hodiny se představit (celým jménem). Ovšem není nad to, když se klientovi představí i osobně, například po skončení hodiny. Nejde o snahu zalíbit se ještě více klientovi, aby příště přišel zase. Jde o osobní přístup, kterého si každý klient mnohem více váží, protože si nepřipadá jako jeden z davu. A jistě přijde na hodinu znovu, protože již nejde na „toho pána“, ale na Petra, Pavla, Jirku...



spinning není šichta

Je věcí každého instruktora, zda bude brát své hodiny jako práci, která mu přináší peníze, nebo koníček, který je díky finančnímu ohodnocení o to příjemnější. V obou případech by ale měli mít klienti pocit, že instruktor chodí na hodiny rád a ne jako člověk, který touží mít „tu šichtu“ už za sebou. Nakonec i pro instruktora musí být jednou z nejkrásnějších věcí pohled na sál plný spokojených klientů, kteří mu na konci hodiny poděkují upřímným potleskem a příště přijdou znovu. Na hodiny instruktorů, kteří tohle vědí, chodím opravdu ráda, protože i když mají zrovna špatný den, nikdy to na nich nepoznám a odcházím s dobrou náladou.



Dobrý výběr hudby

Jedním z hlavních důvodů, proč se mi líbí spinning, je jeho spojení s hudbou. Myslím, že hudba není v tomto případě jen doplňkem, ale jedním z hlavních prvků každé hodiny. Znám mnoho lidí, kteří přirovnávají hodiny spinningu ke koncertům. Dobře zvolená hudba dokáže podle člověka vyburcovat k výkonům, ke kterým by se bez hudebního doprovodu vůbec nedonutil nebo jen s velkým přemáháním a nechutí. Mám ráda hodiny instruktorů, kteří hudbu pečlivě vybírají. Někteří dokonce chystají hudební hádanky a všimla jsem si, že to baví nejen mě, ale i většinu ostatních klientů. Naopak jsem otrávená, když instruktor pouští stále dokola stejnou hudbu, na kterou navíc jezdí stále stejné terény. Začátečníci možná takový stereotyp uvítají, protože jsou rádi, že alespoň něco zvládají. Ale postupem času i je musí začít takové hodiny nudit.



Je to zábava

Jistě jsou mezi klienty tací, kteří berou hodiny spinningu jako přípravu na sportovní sezónu nebo možnost zvyšování výkonnosti. Valná většina klientů jsou ale lidé, kteří si chtějí po práci vyčistit hlavu, zasportovat si, zpotit se a zlepšit si náladu. Proto by měl instruktor na hodinách vytvářet uvolněnou atmosféru, a nebrat ji jako tréninkový dril. Vždy jsem se těšila na hodiny instruktorů, kteří jednotlivé terény prokládali zábavnými hláškami nebo vtipy (podotýkám, že byli opravdu vtipní a jejich projevy byly akorát tak dlouhé, aby se klienti stačili napít, osušit a připravit na další terén). Lidé se zasmáli a jako by se jim vlila energie do žil a větší chuť jet dál.



Jízda ve dvou

Hodiny, které vedou společně dva instruktoři, považuji za nejlepší. Baví klienty a baví i instruktory, což se zákonitě odráží na atmosféře celé hodiny. Stejně, jako má každý klient na hodině pocit, že v tom pocení se a namáhání není sám, tak i instruktoři získávají ve dvojici pocit, že nejsou na dav klientů sami, ale tíha celé hodiny je rozložena na dvoje bedra. Instruktoři jsou uvolněnější, zábavnější, mají větší chuť vymýšlet, čím hodiny ještě víc obohatit, aby byly pestřejší.



Příjemný pohled na instruktora

Rozhodně není nutné, aby instruktor byl manekýn s vypracovanou muskulaturou a v drahém značkovém cyklistickém oblečení nebo čokoládově opálená „Barbie“. Ale mělo by být příjemné se na něj koukat a měl by být pro klienty tak trochu sportovním vzorem. Když si na instruktorské kolo sedne dívka, která z něj doslova přetéká, a začne vykládat cosi o tom, že spinning je výborný sport na udržování kondice a štíhlé postavy a že se hlavně dívky nemají bát, že po něm budou mít tlustá stehna, těžko jí něco takového mohu věřit.







Co se mi nelíbilo



Vynucování úsměvu

Není nic horšího, než když vás instruktor nutí celou hodinu mít pusu od ucha k uchu, a vám se zrovna smát nechce. Něco podobného jsem často zažívala na hodinách aerobiku. Na neustálé dotazy instruktorky: „Jste túúúúú?“ jsme museli téměř sborově křičet „Jóóóóóó!“ a tvářit se přitom hrozně natěšeně a šťastně. Jistě, ani pro instruktora není lehké celou hodinu se na klienty smát, tím spíš, když polovina vypadá, jako kdyby se měli v nejbližší chvíli rozbrečet. Ale i člověk, který má na tváři výraz typu „čuřil“, může být vnitřně spokojený a dobře naladěný. Třeba se soustředí na jízdu nebo se jen neumí stále smát a myslím, že nemá cenu ho do smíchu jakkoli nutit. Výsledkem by byla nejspíš jen nucená křeč nebo otrávenost klienta.



Mluvíte?

Ve chvíli, kdy instruktor položí tuto otázku, zpravidla nastane hrobové ticho. Snad proto, že každého klienta v tu chvíli napadne: Chci si zasportovat a ne s někým povídat, to můžu pak v šatně nebo v hospodě. Chápu, že je pro instruktora nepříjemné, když položí otázku a vidí jen němé tváře. Ale nutit klienty, aby z úst vypustili alespoň otrávené „ano“ nebo „ne“, asi není ta nejlepší cesta (podobně jako v případě vynucování úsměvu). Instruktor by měl respektovat, že většina klientů považuje za dostatečné, když na položené otázky jen kývne hlavou. Pro začátečníky je navíc každá hodina fyzickým i psychickým vypětím, na které se musí soustředit. Jsou pak rádi, že vůbec popadají dech a jediné, na co mají ještě sílu, je upřeně koukat na instruktora a pokusit se vnímat, co jim právě říká.





Chybějící oční kontakt

Kdysi jsem byla na hodině instruktora, který skoro celou hodinu koukal z okna. Několikrát mě během té hodiny napadlo, zda by si vůbec všiml, kdybych třeba odešla. Nechci, aby se na mě instruktor koukal celou hodinu. Ostatně, při větším počtu klientů to je jen těžko možné. Ale občasný instruktorův pohled každého klienta povzbudí a pomůže hlavně ve chvílích, kdy je vyčerpaný a má pocit, že víc nezvládne.



Neustálé vyměňování CD

Je věcí každého instruktora, zda bude mít hudbu na celou hodinu nahranou na jednom CD nebo zda bude vybírat jednotlivé písničky z různých disků. V tom druhém případě by ale měl zvládat výměnu CD bez dlouhých pauz a rozhodně by neměl mezi nimi hledat (...kam se mi to zlobivé cédéčko s tou písničkou, co jsem teď chtěl jet, schovalo?). Znám instruktora, který si již vysloužil označení jako „ten, co mu stále padají cédéčka na zem“. Jako klientka jsem vždy ocenila více instruktora, který měl předem promyšlenou hudbu a přesně věděl, co na kterou písničku pojede. Ukazovalo to nejen jeho profesionalitu, ale i úctu ke klientům, protože věnoval část svého volného času přípravě na hodinu.



Instruktor nezvládající tempo nebo terén

Znám instruktorku, která zařazuje do každé hodiny tři až čtyři sprinty, ale šlape v tempu připomínajícím výlet do Poděbrad, protože vysoké tempo, ve kterém by se měl sprint jezdit, nezvládá. Myslím, že instruktor by měl zařazovat do svých hodin terény, které dokáže ujet v tempu a správnou technikou. Pokud nějaký nezvládá (nikdo není dokonalý...) nebo se na něj ten den třeba necítí, měl by zvolit jinou alternativu (i rychlá, dobře zajetá rovinka je vynikající a lepší, než špatně zajetý sprint).



Anna Kučerová, Praha



DĚKUJEME ZA POCHOPENÍ